Mým příkladem pro vztah byli prarodiče. Vždy jsem je obdivovala. Po letech manželství se vítali polibkem a teplou večeři na stole. Měli pro sebe jen víkendy, kdy se v sobotu uklízelo, v neděli zvala rodina na oběd, s odpolední procházkou či výlety. Přes týden byla babička v domácnosti, starala se, jak nejlépe mohla o chod domácnosti, úklid, praní a dědeček chodil do práce. Odcházel brzy ráno a večer se vracel. Zdá se Vám to zastaralé? Dnes je vztah založen na věčném stěžování a vyčítáním. Děvčata jsou vychovávána matkou jako princezny.

 Kluci jsou vychovávání jako rozmazlovaní synáčkové, kteří nemají ani zdání o zodpovědnosti, dovednosti, přístupu k práci. Který rodič nemetl svým dětem cestičku? Míra zodpovědnosti, pokory, úcty k druhým jsou leckdy na mínusovém prahu. Proč je muž raději v práci a nestará se o rodinu? Musíme hledat odpověď už v raném dětství. To mužské postavení už nedovolují svým synům jejich matky, které jim metou již zmíněnou cestu. A my jejich přítelkyně, ženy, manželky, dcery v tom pokračujeme dál…a pak si stěžujeme. Emancipace zastínila rozum, oči, úsudek, díky ní i padají vztahy do záhuby. Zdá se nám to, že muži jsou spíše vedeny jako ženy a ženy jsou spíše stavěny do role mužů? V leckteré domácnosti se ženy umí postavit k mužské práci tak, že předčí muže. Řídí auta, autobusy, nákladní i ta dálková vozidla, motorky, řídí firmy, na stavbě je vidíte svařovat, betonovat, vozit kolečka plné až po okraj, bojují ve válkách. Má to takto být? Jaký máte pocit, když vidíte ženu v těchto pozicích? A nyní pohled na muže, který je v domácnosti, je na mateřské dovolené, vaří, zašívá, pere, uklízí? Také Vám to moc nesedí? Máme brát vztah jako boj o prvenství nebo dokazování, že umím víc než ten druhý? Ženy se umí postavit k práci tak, že muže utlačují do pozadí, nenechají jim ani trochu prostoru na to, aby se stali muži. Obranou mužů je jejich lhostejnost, hledáním jiných vztahů či návrat do mamá hotelu. Raději se upnou na práci, svou firmu, kde jsou potřebnými, kde jsou ceněny, kde je pochválí šéf, kde je někdo poslouchá, uctívá a ke všemu ještě za peníze. Možná, když vidí svou ženu, jak dělá i mužské práce, vychovává sama děti, stará se o domácnost a při tom sama chodí do práce, uznává, že zvládá vše lépe než on sám. Ale, určitě nechce soutěžit, prát se o prvenství, hádat se. Chce mít doma klid. Musíme si uvědomit, co vlastně chceme. Chceme fungující rodinu, kde máme doma chlapa?

Můžeme se o něj opřít, věřit mu, o všem se poradit a také společně rozhodovat. Trpělivost a tolerance je na místě. To že nebudete mít všechno hned je první věc, se kterou se musíte smířit. Muži přemýšlí jinak. Jak se má cítit muž, který je doma k ničemu, přece se po něm chce, aby pracoval, aby živil rodinu, a to dělá. Pak víme, že už nemůže zvládat se starat o děti, domácnost, vařit a prát.  Je všeobecně známo, že žena toho umí více zvládnout. Ženy by měly dovolit mužům cítit se jako muži. Povolme v sobě tu nutkavost, že vše zvládneme i za muže. Zachovejme chlapa takového jakého chceme mít, který rozhoduje, umí se postavit k práci, zajišťuje rodinu, kterou miluje. Tradice našich babiček ať jsou nám příkladem. Hýčkejte si muže, chvalte je, vařme mu teplé večeře, vítejte ho doma polibkem, šeptejte mu slůvka jak je potřebný. Važme si ho. Tato investice citů, lásky a úcty, leč je to v dnešní době trochu zastaralé, je to co můžete dávat mužům zcela zadarmo a při tom získáte jmění.